Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zase si pokládám otázku, proč takové kapely nejsou i u nás. Nebo o nich jen nevím? Banda hardcore kids z Británie a Švédska předvedla na Sedmičce peklo pro pár platících. Celkem chápu návštěvnost, zítra tu jsou STICK TO YOUR GUNS, kteří vyprodali v Praze Futurum. Na koncert EMPLYED TO SERVE v Plzni doteď nemohu zapomenout, protože to byl jeden z nejdivočejších kousků, který jsem v tom klubu viděl. Dnes večer chyběl kytarista, hráli v mnohem menším prostoru a popravdě jsem byl hodně zvědav na to, jak se s tím vyrovnají.
Oba faktory kapele nehrají moc do not. Divočí se o poznání méně, kytaristé tu nemají třímetrové repráky, na které by mohli šplhat jako v Plzni, navíc to, že se hraje jen s jednou kytarou, vyžaduje více soustředění a méně legrácek. Statičtější forma s osamocenými šesti strunami ale má nespornou výhodu. Zvuk je čitelnější a čistší. Mohu si plnými doušky vychutnávat zauzlovaný chaotický sypec. Brutální hardcore mi s jednou kytarou mnohem častěji připomene nesmlouvavý chaotický nářez ve stylu CONVERGE. Nakopávají stejným způsobem a se stejnou razancí, přitom basák působí, že má na tvářích své první řídké strniště.
Na GRIEVED bylo naposledy v Praze deset čumilů a přesto přijeli zas. Teď těch čumilů je patnáct. Nic to neubírá na nasazení, které Marcus Lundqvist do koncertu narval. GRIEVED jsou o poznání přímočařejší a temnější. Švédská crustová i blackmetalová scéna je také olízla a je to znát. Blonďaté, od hlavy po paty pokérované vlčí mládě lítá po klubu a řve na těch patnáct/dvacet figur, bez ladu a skladu. Intenzivní a komorní současně.
Už vím, co nám tady chybí. Kapely, které do toho půjdou po hlavě. Bez očekávání a bez přehnaných ambicí. Obě tyhle party zahrály pro pár lidí koncert, který mě nabil na několik příštích dní. Díky za to.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.